Pokusila se udeřit dívku před očima celé univerzity… Ale když se otočila a rozběhla se pryč, bylo jasné, že neutíká před ní 😨💔
Toho rána přišla Maya na univerzitu s jediným cílem — absolvovat své hodiny a projít dnem co nejnenápadněji.
Poslední tři týdny už byly dost podivné.
Nechtěla se znovu stát středem něčí pozornosti.
Maya si nedávno ostříhala vlasy nakrátko a nosila tmavý wolf cut. Stála u stěny na chodbě, v jedné ruce volně držela telefon a čekala, až začne její další hodina.
Kolem ní se ozýval obvyklý univerzitní ruch.
Studenti procházeli kolem.
Někdo se hlasitě smál.
Někdo jiný telefonoval.
O kus dál bouchaly dveře skříněk.
Všechno vypadalo úplně normálně.
Dokud si Maya nevšimla Lauren.
Lauren šla přímo k ní z druhého konce chodby.
Rychle.
Až příliš rychle.
Maya ji skoro neznala.
Měly spolu několik předmětů a občas se vídaly v univerzitní jídelně, ale nikdy nebyly kamarádky.
Proto Mayu výraz v Laurenině tváři okamžitě znepokojil.
Lauren se vůbec nerozhlížela.
Dívala se pouze na Mayu.
Když k ní došla, zastavila se tak blízko, že se Maya instinktivně narovnala.
„Opravdu sis myslela, že se sem můžeš jen tak vrátit?“ zeptala se Lauren.
Maya na ni několik vteřin mlčky hleděla.
„Co chceš?“
Lauren se zvláštně usmála.
Ten úsměv však působil spíš nervózně než sebejistě.
„Nedělej, že nevíš.“
Maya to opravdu nevěděla.
A právě to bylo na celé situaci nejpodivnější.
Poslední tři týdny na univerzitě nebyla.
Kvůli rodinným problémům dočasně opustila město a téměř nikomu neřekla podrobnosti.
Ale od chvíle, kdy se vrátila, si všimla, že se na ni lidé dívají jinak.
Někteří přestali mluvit, když se k nim přiblížila.
Jedna dívka dokonce Mayu zastavila na chodbě a zeptala se:
„Jsi v pořádku?“
Když se Maya zeptala, co tím myslí, dívka jen odpověděla:
„Nic.“
A teď před ní stála Lauren, jako by mezi nimi už dlouhou dobu existoval nějaký konflikt.
„Jestli mi chceš něco říct, tak to řekni,“ řekla Maya.
Laurenin výraz ztvrdl.
„Neměla ses sem vracet.“
Poprvé se Maya opravdu znepokojila.
„Proč?“
Lauren se podívala přes Mayino rameno.
Jen na jednu vteřinu.
Pak se znovu podívala na Mayu.
„Protože někteří lidé nechtějí, abys kladla otázky.“
Maya se právě chtěla zeptat, o jakých lidech mluví, když Lauren náhle zvedla ruku.
Pohyb byl extrémně rychlý.
Maya se instinktivně zaklonila.
Laurenina ruka proletěla těsně kolem její tváře, aniž by se jí dotkla.
Několik studentů poblíž okamžitě vykřiklo překvapením.
Někdo se otočil.
Další člověk se zastavil.
Maya ztuhla.
Jejím prvním pocitem nebyl ani vztek.
Pokračování čtěte v prvním komentáři ‼️👇‼️👇
Byl to zmatek.
Pokud ji Lauren opravdu chtěla udeřit, proč ten pohyb vypadal tak divně?
Skoro to vypadalo, jako by Lauren na poslední chvíli sama změnila směr své ruky.
Maya se jí podívala přímo do očí.
A tehdy si něčeho všimla.
Lauren nebyla naštvaná.
Měla strach.
Ale ne z Mayi.
Její oči znovu sklouzly za Mayino rameno.
Maya se chtěla otočit, ale Lauren jen nepatrně zavrtěla hlavou.
Jako by ji varovala:
Neotáčej se.
V další vteřině se Lauren náhle otočila a rozběhla se po chodbě.
Lidé kolem nich okamžitě zareagovali.
Někdo se zasmál.
Jeden student dokonce zvedl telefon, aby natočil, co se děje.
Pro všechny, kteří je sledovali, pravděpodobně všechno vypadalo jednoduše.
Lauren se pokusila Mayu udeřit.
Netrefila ji.
A teď utíkala pryč.
V první chvíli si Maya myslela totéž.
Pak se v ní konečně zvedl vztek.
„Hej!“
Maya se za ní rozběhla.
Lauren běžela rychle a prodírala se mezi studenty.
Maya postupně zmenšovala vzdálenost mezi nimi.
Když je dělil už jen jeden krok, Maya natáhla ruku a chytila Lauren zezadu za bundu.
„Stůj!“
Lauren sebou trhla.
Otočila se k Maye.
Maya už se chystala požadovat vysvětlení, ale Lauren promluvila jako první.
Velmi tiše.
Tak tiše, že ji mohla slyšet jen Maya.
„Nedívej se za sebe.“
Maya ztuhla.
„Cože?“
„Dál předstírej, že jsi na mě naštvaná.“
„Lauren, co se děje?“
Lauren chytila Mayu za ruku.
Prsty se jí třásly.
„Ten muž, který stál za tebou… už tři týdny se na tebe vyptává.“
Mayino srdce se náhle rozbušilo silněji.
„Kdo?“
„Nevím, jak se jmenuje. Ale přesně věděl, kdy se vrátíš.“
Po Mayiných zádech přeběhl mráz.
Nikomu neřekla přesný den svého návratu.
Univerzitu informovala teprve předchozí večer.
„Tak proč jsi mě napadla?“ zašeptala Maya.
Lauren polkla.
„Aby ses za mnou rozběhla.“
Maya na ni nevěřícně zírala.
„Mohla jsi mi prostě říct, ať jdu s tebou.“
„Nemohla.“
Poprvé se Lauren podívala Maye přímo do očí.
„Sledoval i mě.“
Několik vteřin ani jedna z nich nic neřekla.
Pak Lauren sáhla do kapsy a vytáhla přeložený kus papíru.
„Tohle jsem včera našla ve své skříňce.“
Maya si papír vzala a rozložila ho.
Byla na něm napsaná jediná věta:
„Až se vrátí, postarej se, aby si nic nepamatovala.“
Maya pomalu zvedla oči.
„Co si mám pamatovat?“
Místo odpovědi se Lauren zeptala:
„Proč jsi před třemi týdny doopravdy odešla z univerzity?“
Maya už se chystala dát stejnou odpověď jako všem ostatním.
Rodinné problémy.
Ale najednou se jí v hlavě objevil obraz.
Noc.
Téměř prázdné univerzitní parkoviště.
Dva muži na sebe křičeli.
Jeden z nich řval.
Maya stála mezi zaparkovanými auty s telefonem v ruce.
Neodešla jen kvůli rodinným problémům.
Poslední tři týdny se jednoduše snažila na tu noc nemyslet.
Lauren si všimla změny v jejím výrazu.
„Vzpomněla sis na něco?“
Maya neodpověděla.
Místo toho se pomalu podívala na druhý konec chodby.
Muž, kterého Lauren popsala, už tam nebyl.
Ale u stěny něco leželo na podlaze.
Malý černý telefon.
Maya ho okamžitě poznala.
Přesně ten samý telefon viděla před třemi týdny na parkovišti.
V tu noc, kdy k ní přišel muž a naprosto klidně řekl:
„Nic jsi neviděla.“
Maya hleděla do prázdné chodby.
A v tu chvíli konečně všechno pochopila.
Lauren tam nepřišla proto, aby jí ublížila.
Nesledovala ji.
Nikdy ji doopravdy nechtěla udeřit.
Jen se snažila dostat Mayu pryč z místa, kde stála.
Dřív než se k ní dostane muž, který tři týdny čekal na její návrat.
